Blues Time Luboše Andršta

Abstrakt:

Tento článok analyzuje hudobnú kariéru Luboša Andršta. Luboš Andršt bol jedným z najúspešnejších českých gitaristov s bluesovými či jazzrockovými ambíciami. Vytvoril si vlastné bluesové módy a originálnu kombináciu cirkevných módovv. Tento príspevok je venovaný gitarovým skúsenostiam a kariére Luboša Andršta od jeho prvého kontaktu s gitarou až po prvé desaťročie 21. storočia. Tento príspevok podáva prehľad o základných hudobných skupinách, ktoré sú späté s Lubošom Andrštom v chronologickom vývoji. Tak poskytuje prehľad rôznych hudobníkov a hudobných inšpirácií, ktoré ovplyvnili kariéru Luboša Andršta.

Úvod

Sonda do života a hudební kariéry umělce, Luboše Andršta, přináší jeho zásadní inklinaci k bluesové hudbě. Svým přístupem ke kytarové hře ovlivnil, inspiroval a jistě i šokoval bezpočet hudebníků, kteří se hrou na elektrickou či akustickou kytaru zabývají. Tento pražský rodák, ač samouk, dokázal v rámci kytarového umění docílit mnoha kariérních vrcholů a dostalo se mu poct od předních českých i světových hudebníků, mezi něž patřil například i B. B. King. Sdílel podium s takovými světovými jmény, jakými jsou Muddy Waters, Cannonball Aderley, Tonya Graves, ale i českými umělci, jako Michal Prokop, Marta Kubišová, Milan Svoboda, Jan Hrubý a mnohými dalšími.

Následující pasáž sleduje hudební kariéru Luboše Andršta v chronologickém sledu od prvních kontaktů s kytarou až po počátek nového milénia. Poslední léta jeho tvorby byla ovšem i nadále spojena s jeho Blues Bandem, triem s Janem Hrubým a Michalem Prokopem, ale i mnoha dalšími projekty. Konec jeho kariéry byl bohužel poznamenán delší hospitací v nemocnici z důvodu vleklého onemocnění, jemuž podlehl 20. prosince roku 2021.

Mládí a první kontakt s hrou na kytaru

Luboš Andršt, český bluesový, jazzový, jazzrockový a artrockový kytarista, skladatel a pedagog se narodil 26.7.1948 v Praze. Otcem Luboše Andršta byl Judr. Zdeněk Andršt (1912 Postupice – 1985 Praha), jenž se proslavil zejména svou hokejovou kariérou. Jako aktivní hráč byl členem týmu SK Slavia Praha. V letech 1961-1962 působil jako trenér československé hokejové reprezentace, kdy národní tým pod jeho vedením vyhrál v roce 1961 titul mistra Evropy. Od roku 1961 až do roku 1980 byl předsedou Československého svazu ledního hokeje a stal se tak historicky nejdéle sloužícím předsedou. Bratrancem Luboše Andršta je známý český rockový kytarista Petr Janda.

Luboš Andršt prožil dětství v Příbrami a svou první kytaru dostal ve 14 letech. Prvotní kontakt s bluesovou hudbou přišel krátce poté, kdy Luboš Andršt slyšel poprvé nahrávky s názvem Zpěvy černého lidu, které jej velice oslovily. Jeho hudebními vzory se postupem času stali velikáni blues, jako B.B. King, Albert King, Albert Collins a jejich nástupci John Mayall, Jeff Beck či Eric Clapton. Hrát na kytaru se Luboš učil sám, je v téhle oblasti samoukem. Od té doby se Luboš Andršt na profesionální scéně pohybuje 50 let, i když na kytaru hraje déle. Ke kytaře se poprvé dostal na trampu a velice si tento nástroj oblíbil. První kytaru si pořídil za 120 korun a šetřil na ni celý rok.

Počáteční tvorba

Roku 1964 se Luboš Andršt s rodinou přestěhoval zpět do Prahy, kde se roku 1966 vyučil jako strojní zámečník v ČKD. Po přestěhování následovalo pořízení první elektrické kytary a ve stejném roce začal účinkovat v první kapele s názvem The Roosters, jež inklinovala k rhythm & blues. Následující kapela se jmenovala Double Time a měla stejné žánrové ambice. Dalšími tělesy, kde Luboš Andršt v počátcích své hudební kariéry účinkoval, byly P67, Colour Imagines a Exit. Kolem 20 let dostával více a více angažmá a veškerý svůj čas věnoval cvičení a koncertování. V této době se rozhodl pro kariéru muzikanta. Rodiče zaujali k těmto pohnutkám spíše negativní přístup a kvůli horším studijním výsledkům se objevovaly i situace, kdy mu rodiče zamykali kytaru do skříně. První vlastní formaci založil Luboš Andršt (inspirován britskými hudebníky John Mayall’s Bluesbreakers, Jethro Tull či Ten Years After) v roce 1968 a dal jí název Blues Company Ltd.. Jednalo se o trio tvořené Lubošem Andrštem (kytara), Michalem Bláhou (baskytara) a Anatolim Kohoutem (bicí nástroje). V této době také krátce účinkoval s legendárním seskupením George & Beathovens.

Účinkování s Framus Five a Jazz Q

Roku 1970 byl členem kapely Framus Five Michala Prokopa, s níž nahrál své první studiové snímky. S Framus Five se roku 1970 také poprvé objevil v televizi v hudebním pořadu Léto v Supraphonu. Průkopnickou nahrávkou této formace bylo první LP Město ER, kde se poprvé uplatňuje i jako autor. Jeho první autorskou skladbou, ocitnuvší se i na tomto albu, byla píseň Noc je můj den, kterou otextoval baskytarista Michal Bláha. Další autorskou písní na Městu ERbyla píseň Perceptua.

Kolem roku 1970 se začal postupně objevovat trend obliby fúzí, který si uvědomil i Luboš Andršt, v této době již velice zkušený bluesový kytarista. Čerpal hráčskou inspiraci například z vlivu BB Kinga, Mika Bloomfielda a Erica Claptona. Touha po volnějším projevu v něm podnítila zájem o jazz, a tudíž později velice rád přijal nabídku Martina Kratochvíla na spolupráci s Jazz Q.

Jeho ideálem bylo nepokračovat v ortodoxních liniích mainstreamových kytaristů typu Wese Montgomeryho či Kennyho Burrella, ale inklinoval spíše k mladším hudebním trendům. Zaujala jej tvorba Larryho Coryella nebo LP Extrapolation s Johnem McMaughlinem od Surmana. Velikou inspirační silou na něj také zapůsobily první elektrické desky Milese Davise či Mahavisnu Orchestra.

Dalším významným milníkem v hudební kariéře Luboše Andršta byl tedy jeho odchod do Jazz Q Martina Kratochvíla v roce 1971. Pro tuto formaci upravil Luboš Andršt instrumentální skladbu Kartágo, již kapela posléze hrála pod názvem Počkám až do Kartága. Tato skladba jim vynesla cenu za nejlepší původní skladbu na Českém amatérském jazzovém festivalu roku 1971. S Jazz Q Luboš Andršt účinkoval v roce 1972 i na dvou zahraničních jazzových festivalech ve francouzském městě Nice a finském Pori. Na festivalu v Pori potkali členové Jazz Q Chicka Coreu s kapelou, a dokonce si od nich na produkci vypůjčili Fender piano. Na lodi, kde kapely na festivalu bydlely, bylo i několik obchodů osvobozených od daně, což zapříčinilo to, že po produkci většinou kapela konala veselé oslavy. Pokoj kapely sousedil s pokojem legendárního saxofonisty Cannonballa Aderleyho. Luboš Andršt vzpomíná, jak tento saxofonista každý večer dvě hodiny cvičil techniku hry a stupnice. Tento moment se stal pro Luboše Andršta zlomovým a po této zkušenosti před koncertem ani během něj nekonzumuje alkohol. Po těchto zahraničních úspěších následovalo natočení úspěšného alba Pozorovatelna, které vychází v roce 1973.

 

Energit a dvě etapy jeho existence

V roce 1973 zakládá Luboš Andršt s Vladimírem Padrůňkem po společném odchodu z Jazz Q vlastní fusion[1]skupinu Energit. Tuto kapelu doplňují o dvojici Ivana Khunta a Jaroslava Šedivého. Jednalo se o členy bývalé skupiny Flamengo. Ve stejném roce natáčí Luboš Andršt s Energitem své první autorské LP Energit, které zaujalo zvukem a technickou precizností instrumentalistů, a prodalo se ho neuvěřitelných 49 770 kusů. Sedmdesátá léta se ovšem postupně pohybovala ve znamení uměleckých fúzí. Dělo se tomu tak v celém spektru umění, od umění výtvarného až po hudební oblast. V oblasti hudby byla však tato tendence patrná nejvíce. Docházelo k syntézám naprosto různorodých žánrů jako například jazzu, popu, folku či rocku. Čisté hudební žánry byly až na určité italské populární písně, českou country a western nebo dixielandovou tvorbu silně vytlačovány. Vydělování jednotlivých žánrů z celistvé struktury moderní hudby se pro hráče stalo naprosto zbytečným, ačkoliv spojení různych stylů a žánrů se neustále rozrůstala, jak to potvrzují různí autoři.[2]

Kapela Energit od počátků své tvorby inklinovala k jazz-rocku, nejvíce pak na ni inspiračně působila skupina Mahavisnu Orchestra. Nicméně v tomto období žánrově stále zapadala spíše do oblasti hard rocku. Koncem roku 1973 opustil častými zákazy postihovanou kapelu Ivan Khunt i Jaroslav „Erno“ Šedivý. V kapele často střídalo obsazení a objevovala se v ní řada muzikantů s bluesovými kořeny, mezi nimi například Vladimír Mišík. V dané době, a ostatně až do roku 1989, byla takřka výhradní uměleckou agenturou agentura PKS, tedy Pražské kulturní středisko. Tato instituce měla ve své kompetenci organizaci většiny koncertů. Luboš Andršt v roce 1973 dostal roční zákaz produkce a poté několik let zákaz hraní na severní Moravě. Následně mu byla snížena kvalifikace na 240 Kč na koncert, tím pádem žil až do roku 1988 na hranici bídy.

Po skončení zákazu v roce 1974, však do téměř rozpadlé kapely přišel jazzový klavírista Emil Viklický a kapela se definitivně přeorientovala na jazz-rockovou produkci. První fáze Energitu byla v očích Luboše Andršta v dané době jednou z mála hard-rockových formací na naší scéně. Byla to nesmírně energická éra, nicméně hluboká normalizace umožnila fungování této formace pouze na půl roku. Po zákazu a následné emigraci Ivana Kunta a „Erna“ Šedivého byla kapela nucena existenci ukončit. Vladimír Padrůněk poté začal poměrně značně pít, a to podlomilo jeho zdraví. „Erno“ Šedivý nejdříve sháněl obdobné angažmá v západní Evropě, ale oproti zbytku Evropy byla jeho předchozí hudební formace kvalitativně více na výši.

Druhá éra Energitu byla oproti předešlé více jazz-rocková. Jazz-rock nebyl tolik potírán, ale přesto se zákazy dostavovaly. Problémy byly se zpěvem, a to dvojího rázu. Prvním problémem byla velice silná cenzura, tím pádem byla hlubší témata tabu a texty musely být buď prosté, či nonsensové[3], a i ty kolikrát nebyly kvůli neporozumění a nedůvěřivosti cenzorů povoleny. Druhý problém byl, že muzika se musela vždy přizpůsobovat vokálním možnostem a témbru zpěváka, takže druhá, čistě instrumentální éra Energitu v podstatě tak trochu vyřešila dva problémy najednou. Kromě toho rock byl více pod palbou cenzorů kvůli protestnímu charakteru z čehož vyplývala nedůvěra vůči jazzrocku.[4]

Díky inklinaci k jazzu a touze po inovacích na rockové scéně, již měl Luboš Andršt společnou s Emilem Viklickým, se zrodila dlouhodobá spolupráce těchto hudebníků. Jejich spolupráce roku 1977 přesáhla hranice Energitu,když se Luboš Andršt podílel na nahrání autorské desky Emila Viklického V Holomoci městě[5]. Zárodky budoucí podoby Energitu, jež byla zároveň nejznámější, dostaly jasné kontury koncem roku 1974. Do té doby tvořili Energit Luboše Andršta především, jak jsem již zmínil, hráči z rozpadlého Flamenga, kteří dodávali hudebnímu směru kapely spíše hard rockové prvky. Formace z roku 1974 byla tvořena Karlem Jenčikem z pražského Benefitu, který přináší typickou silovou rockovou hru na bicí, dále baskytaristou Janem Vytrhlíkem ze souboru Jazz Nova a společně s Emilem Viklickým ještě jedním stylově čistým jazzovým hráčem Rudolfem Ticháčkem z SHQ Karla Velebného. Ten se v kapele prosadil na postu saxofonisty.

Viklický s Ticháčkem byli převážně komorními jazzovými hráči a velice zvláštní bylo, že i po třech letech účinkování s temperamentním, elektrifikovaným Energitem, neztratili vůbec svůj počáteční přístup a celkově žádný z členů ani špetku osobitosti. Rudolf Ticháček nejprve na LP Energit účinkoval jako hráč na tenor saxofon, který snímal přes mikrofon. Posléze přešel na soprán saxofon a díky elektroinženýrskému vzdělání si vyrobil postupně snímač, oktávový dělič a další zajímavé doplňky, jež elektrifikovaly zvuk jeho saxofonu. Krom Energitu také Rudolf Ticháček vystupoval se svým kvartetem Trust a společně s Viklickým v Big bandu Národního divadla.

Emil Viklický sám uvedl v rozhovoru pro Melodii, že nejprve si musel dávat v jazz-rockovém souboru pozor na tvoření frází. Ovšem vzhledem ke svému příležitostnému vystupování coby bluesového pianisty a zkušenostem z mládí, kdy byl v 15 letech členem olomouckého big bandu Démoni, neměl se změnou stylu veliké problémy. Kromě toho hudbu Luboše Andršta sledoval již před jejich spoluprací a byl jí uchvácen a usiloval o společné hraní. Vedle Energitu se také Emil Viklický zabýval hraním s triem SHQ, dále vlastním triem a výše zmíněným Big bandem Národního divadla.

Oba jazzmani tvrdili, že jejich technika hraní se oproti vystupování s tradičním jazzem v Energitu nijak nezměnila, pouze zde byla patrná, a místy i nutná, větší volnost. Emil Viklický v rozhovoru pro časopis Melodie řekl: „Jazz obyčejně víc staví na harmonii, a i když skladbu dokonale znám a uvolním se, pořád na harmonii musím myslet, kdežto jazz rock je emotivnější. Ohromně moc záleží na vzájemném porozumění, zachycení nápadů spoluhráčů, maximální komunikaci uvnitř kapely.“[6] Rudolf Ticháček dále dodává, že se jedná o logický vývoj a v rozhovoru podotýká:

Na celém světě si moderní jazzoví hudebníci rádi zahrají takovouhle muziku, vždyť k ní mají opravdu blízko. Začalo to někdy po roce 1960, když Davis vydal album Kind of Blue, i když tam se to projevilo jen v melodických nástrojích. Ostatně si myslím, že jazz šel dopředu právě díky melodickým hráčům, v rytmice byl rock dál. Na té desce se oproti swingové hudbě začalo dít něco úplně nového, Davis se tam pohybuje v modech, každou stupnici pojímá tak, aby do ní byly zařaditelné bluesové tóny – například ve stupnici se dvěma b na určitých místech ještě další béčko přidává a dostává se do jiného modu, třeba z dórské stupnice až na frygickou…“[7]

Luboš Andršt v pozdější době velice příznivě kvitoval vydání Davisovo alba Bitches Brew, jelikož se zde začal objevovat trend rockovější rytmizace skladeb, ve který Andršt doufal. Rudolf Ticháček dále uvedl, že jazzrock byl u nás brán spíše jako levný ekvivalent big beatu, ale Luboš Andršt se právě díky spolupráci s předními jazzovými hráči, kterými byli Ticháček a Viklický, dokázal z této nesmyslné představy vymanit. Mnozí teoretici tvrdili, že jazzrock byl podmíněn logickým vývojem jazzu.[8]

Energit se časem rozrostl o nového bubeníka Jaromíra Helešice, který s neustále se zlepšujícím Janem Vytrhlíkem výrazně pozvedl rytmiku, a také o druhého klavíristu, v osobě dirigenta Pražského big bandu, Milana Svobody. Milana Svoboda účinkoval v Energitu převážně v případech, kdy se koncerty kapely kryly s koncerty SHQ Emila Viklického. Energit se stal velice uznávaným projektem i přes fakt, že se jednalo většinou o produkci, kterou většinou české publikum příliš neoceňovalo. Stalo se tak zejména díky precizní prokomponovanosti a využití teoretických poznatků o hudbě.

V druhé polovině 70. let byla patrná na produkci kapely tendence ještě více zjemnit svou hru. Objevily se i koncerty samostatného dua Viklický – Andršt. Luboš Andršt stále více inklinoval i k akustické kytaře a zajímal se i o skladební techniky moderní vážné hudby, kupříkladu o skladební techniky Igora Stravinského. I přes své nové tendence v tvorbě se nijak nedistancoval od svých dřívějších hudebních počinů a v jednom z rozhovorů řekl: ,,Zatím mě žádný stav neuspokojil, všechno, co jsem dělal dosud, ať si a tom myslím co chci, bylo pro mne důležité. Materiál, se kterým dnes pracujeme, tedy myslím čistě hudební materiál, není zdaleka vyčerpán. Obecně se zdá, že v hudbě bude, ve smyslu pokroku moderní muziky, dovoleno všechno.“[9]

Roku 1977-1978 účinkoval Luboš Andršt opět s Jazz Q. V tomto období nahrály s tímto seskupením desku Zvěsti. Nicméně následoval Andrštův rychlý návrat do Energitu, s kterým roku 1978 vydal LP „Piknik„. Mezi léty 1978-80 účinkoval Luboš Andršt v jazzovém duu s Emilem Viklickým a počátkem osmdesátých let založil také kytarové duo se Zdeňkem Hráškem. V roce 1980 byl členem skupiny Jiří Stivín & co. jež se orientovala na free-jazz.

Za minulého režimu byla situace pro jazzovou produkci celkově poměrně nepřející. Právě kvůli těmto nepříjemnostem došlo k značnému semknutí hráčské komunity. A jelikož byl pro všechny jasný nepřítel, zrodila se v těchto kruzích tato třetí, neoficiální kultura, které se později říkalo šedá zóna (grey zone) nebo double culture.[10]

Založení Blues Bandu Luboše Andršta

Koncem roku 1980 se Andršt vrátil k bluesovým kořenům a založil kapelu Luboš Andršt Blues Band, jejíž název se během existence různě parafrázoval na Blues Band Luboše Andršta či LA Blues Band. V počátcích se zpěvu v této skupině zhostil slovenský zpěvák Peter Lipa. Rok 1980 se z hudebního hlediska stal důležitým mezníkem v kariéře Luboše Andršta, neboť s touto formací vydal desku Capricornus, která zaujala publikum a byla velmi pozitivně hodnocena kritikou. Deska byla průlomem zejména díky syntéze elektronických zvuků s akustickými nástroji. Houslí se na desce zhostil Jan Hrubý. Dále na desce účinkoval Gabriel Jonáš (keyboards), Jiří Veselý (baskytara) a Alan Vitouš (bicí nástroje). Blues Band Luboše Andršta se od 80. let těšil veliké oblibě, přestože vlna českých bluesových interpretů sklízela úspěchy převážně v 60. letech. I když se kapela dala dohromady až roku 1980, tak idea, jež podnítila její vznik, se zrodila již dva roky předtím. Peter Lipa, stylově naprosto čistý zpěvák, se poprvé objevil na podiu společně s bratislavskou kapelou Blues Five na 1. beatovém festivalu. Ve stejné době začal na české scéně upoutávat pozornost svými technicky precizními sóly Luboš Andršt. Peter Lipa si během let získal postavení fenomenálního jazzového zpěváka a roku 1978 se poprvé setkal s Lubošem Andrštem na společném koncertě v Lucerně. Zde se zrodila idea sestavit čistě bluesovou kapelu. O dva roky později vznikl Luboš Andršt Blues Band. Z počátku přistupovali k Blues Bandu jako k čistě volnočasové zábavě mezi mnoha projekty. Nicméně zanedlouho je ukončena existence Energitu a do kapely přišel, do té doby vytížený, Jan Kubík. Spolu s ním přišel i „Guma“ Kulhánek, skvělý basista, a nakonec i Ondřej Konrád, který se zde zhostil role hráče na foukací harmoniku. Hráči na bicí nástroje se střídali až do roku 1981, kdy přišel do kapely Milan Vitoch, jenž měl zkušenosti jak s hraním jazzu, tak s účinkováním v doprovodné kapele Václava Neckáře, kde se objevovaly pevné aranže. Hlavním přitažlivých prvkem Blues Bandu Luboše Andršta byl fakt, že se nejednalo o revivalismus blues z období 60. let, ale díky zkušenostem hráčů s jinými styly se do tohoto, pro rock či jazz nejzákladnějšího žánru, vnesly zajímavé prvky jiných hudebních odvětví. Impulsivní interpretace, vypjaté sólistické výkony, osobitost zvuku, silný prvek Kulhánkovy bezpražcové baskytary, unisona saxofonu a foukací harmoniky, expresivní zpěv a scat Petera Lipy[11] a veliký aparát výrazových prostředků Luboše Andršta, to vše svědčilo pro kvalitní bluesový hudební celek, jehož největším těžištěm bylo živé hraní před publikem. Podle Kajanovej, bezpražcová baskytara Vladimíra Kulhánka v roce 1980 byla velice progresivním signálem, protože její objevitel Jaco Pastorius ji začal používat v roce 1976 v skupine Weather Report.

Problém nastal při touze kapely po rozhlasové produkci. Vzhledem k dlouhým skladbám s mnoha improvizačními pasážemi a problémům s texty, které v původním blues bývaly dost banální, a neumožňovaly tudíž překlad, bylo pouštění nahrávek do rádia dosti omezené. Kapela se potýkala s absencí dobrého textaře. Dobrými texty kapelu zásobil pouze český textař Pavel Kopta a někdy i Zdeněk Rytíř či slovenský textař Milan Lasica.

Při rozhodování o formě nahrávání si kapela uvědomovala důležitost živého hraní a kontaktu s divákem, které je pro blues stěžejní. Rozhodla se pro způsob točení dlouhých nahrávek, v podstatě improvizujících umělců, které trvají i několik hodin a následného stříhání a případných retuší.

 

Další významné projekty

Krom vlastního Blues Bandu se Luboš Andršt v této době hudebně realizoval i ve spoustě jiných projektů. Roku 1981 rozpustil Energit a hned v témže roce odehrál koncert v Bratislavě s Marianem Vargou a jeho Collegium Musicum. Zanedlouho také s touto formací nahrál dvojalbum Divergence, 3. strana LP: sólo na gitare Luboš Andršt, věty Intráda, Elégia, Scherzo, Dialóg (opus 1981). V roce 1983 se vydal na koncertní šňůru s německým kytaristou Toto Blankem. Krom těchto dílčích projektů také mezi léty 1981–1987 stále koncertoval s vlastním Blues Bandem, s nímž v tomto časovém horizontu odehrál na 400 koncertů a vyprodukoval dvě velmi úspěšná alba. V roce 1987 odešel z Blues Bandu Peter Lipa a nastalo období experimentování a hostování různých zpěváků. V roce 1988 se v souboru například objevil polský bluesman Tadeusz Nalepa a v roce 1989 britský zpěvák a hráč na foukací harmoniku Paul Jones.

V období let 1987-88 se Luboš Andršt krátce vrátil k Framus Five a společně s nimi natočil album Snad nám naše děti… Vedle těchto aktivit také rozjel projekt Prokop, Andršt, Hrubý – Unplugged, zpočátku nazývaný Nu-trio, a současně s tím účinkoval s fusion kvintetem Krátké spojení. Se skupinou Krátké spojení vydal roku 1988 album Plus-Minus Blues. S touto kapelou se roku 1989 na festivalu Vokalíza například poprvé představil zpěvák Jindřich Malík. Další uměleckou aktivitou Luboše Andršta v tomto období bylo vystupování s českým baskytaristou Alešem Charvátem.

Po rozpadu Framus Five odešel Michal Prokop do popmusic a Luboš Andršt dostal nabídku od Evy Pilarové k založení její doprovodné kapely, kterou s díky odmítl. Toto rozhodnutí pramenilo z jiných uměleckých tendencí Luboše Andršta a do kapely Evy Pilarové doporučil Jana Kubíka a „Gumu“ Kulhánka. Sám se ubíral cestou vlastních projektů kvůli tvůrčí svobodě. Po určité době jeho ideu následovali i Jan Kubík a „Guma“ Kulhánek, kteří se přidali k Andrštovmu Blues Bandu.

 

Tvorba po roce 1989 až do současnosti

Po pádu minulého režimu v roce 1989 a změnách v oblasti kultury přijal Luboš Andršt nabídku Marty Kubišové, která byla do této doby perzekuována, na sestavení její doprovodné kapely, kde sám hrál na elektrickou kytaru. Mezi léty 1990–1992 odehrál s doprovodnou kapelou Marty Kubišové více než 60 koncertů a natočil CD Někdy si zpívám, které bylo vydáno v roce 1991.

Roku 1990 doprovodil bluesovou zpěvačku Katie Webster na jazzovém festivalu v Karlových Varech a roku 1992 začal častěji účinkovat s vlastním Blues Bandem. V Blues Bandu docházelo v této době k střídání zpěváků, mezi které patřili: Bobby Houda, Ignaz Netzer, Ronny Gray, Tonya Graves či Ramblin Rex. Právě s Ramblinem Rexem posléze nahráli společné CD s názvem Blues Time (Best I. A. 1997). Později zpívala s Blues Bandem Luboše Andršta i americká zpěvačka Reesie Davis. Souběžně s těmito hudebními počiny začal v roce 1993 koncertovat Luboš Andršt s jazzovým kvartetem Luboš Andršt Group, jež byla aktivní až do roku 2020. S touto sekcí vydal například CD Imprints(Arta records 1992), Acoustic Set (Arta records 1996), Moment In Time (Arta Records 2008).  Na přelomu let 1995-96 účinkoval opět s Jiřím Stivínem. Roku 1999 přišel Luboš Andršt do studia Fontána zcela sám a jen pomocí play backu[12], natočil sólové album Man, With a Guitar (distribuce: Best I. A.).

Andršt se stal zvláštním hostem B.B. Kinga k příležitosti jeho koncertu v Praze 28.4. 1998 v Pražském kongresovém centru (bývalý Palác kultury). Plánované pětiminutové vystoupení se protáhlo na třicet minut. Bezprostředně po koncertě řekl B.B. King o hraní s Lubošem Andrštem v rozhovoru pro časopis Mladý svět/21 toto: „Překvapil mě obrovsky. Ale ne autenticitou bluesového feelingu, poněvadž ta byla jasná, jen co zahrál prvních pár frází. Spíš tím, jak přemýšlivě je rozvíjel, což mě hned inspirovalo k reakcím. Tak si dueta představuji! Jako vzájemný dialog. Já si s ním zahrál moc příjemně. A pokud se jemu se mnou taky nehrálo nejhůř, doufám, že najdeme příležitost, jak v tom pokračovat.“[13]

B.B. King po koncertě přislíbil Luboši Andrštovi další společný koncert, který se uskutečnil 9.7. 2000 ve Zlíně, konkrétně ve zlínském klubu Golem. Roku 2000 se také Luboš Andršt objevil na živém albu Michala Prokopa Odněkud někam, které bylo zaměřeno výhradně na bluesové standardy. Dále s Michalem Prokopem natočil ještě další CD a koncertní DVD. V témže roce byla též obnovena činnost tria Prokop, Andršt, Hrubý – Unplugged. S triem nahrál Luboš Andršt živé album Unplugged Live (Indies records 2005). Indies Records kromě tohoto alba také vydalo 2 LP ze 70. let Energit a Piknik, která byla digitálně upravena. Na LP se dále objevily bonusy v podobě demo snímků, převážně z období kolem roku 1973, v té době zakázaného Energitu. Krom těchto hudebních aktivit se také Luboš Andršt stal autorem pořadu České televize Kytarová klinika z roku 1999. Na přelomu mezi lety 2002–2003 se Luboš Andršt věnoval hlavně koncertování a mimo to také nahrál CD se skupinou „veteránů“ GK Brothers Blues Band. V roce 2003 začala jeho volná spolupráce tří kytaristů různých žánrů. Za jazzovou oblast hudby zde byl Luboš Andršt, klasickou kytaru zastupoval Lubomír Brabec a rockovou sféru prezentoval Andrštův bratranec Petr Janda. Toto ojedinělé multižánrové spojení bylo zaznamenáno na albu 3 guitars (Best I. A. 2004). Téhož roku vydalo také nakladatelství Fontana Music Library jeho další CD s názvem Blues Grooves (distribuce Best I.A.). Roku 2006 se hráčsky i autorsky podílel na albu Michala Prokopa Poprvé naposledy (Sony BMG 2006) a zároveň stále koncertoval s obnovenými Framus Five. V říjnu 2006 oslavil Luboš Andršt v pražském divadle Archa 25 let existence Blues Bandu Luboše Andršta, vystoupil s ním zde i Michal Prokop, Peter Lipa, Marta Kubišová a Reesie Davis. Počátkem roku 2007 nahrál Blues Band Luboše Andršta ve spolupráci s americkou zpěvačkou Reesie Davis studiové CD Everything I’ve Done (Best I.A. 2007).

Dále spolupracoval Luboš Andršt se zpěvákem a varhaníkem Janem Holečkem, pokračoval v hraní s vlastním Blues Bandem a také realizoval projekt Energit73. Z festivalu Blues Alive, který se odehrál v Šumperku 13.11. 2008, kde s mnoha hudebními kolegy a přáteli na jednom pódiu oslavil šedesáté narozeniny, byl pořízen záznam. Tento koncert byl vydán i na DVD pod názvem Luboš Andršt Blues Alive & Well (Joe’s Garage 2012). Luboš Andršt dále významnou měrou přispěl při nahrávání dalšího CD Michal Prokop & Framus Five s názvem Sto roků na cestě (Joe’s Garage 2012). První Best of album Luboše Andršta pojmenované One Man Blues vydal Supraphon roku 2013.

Portál Bigbít píše o Luboši Andrštovi a jeho Energitu, jakožto o ikonách české jazz-rockové scény z celosvětového hlediska toto:

Kvalitu měl také Energit excelentního kytaristy Luboše Andršta, který začínal coby hard rock (skladbaFreedom), ale s albem Energit (1975, skladby Ráno – Morning, Paprsek ranního slunce – A Ray Of Morning Sun), na němž se představili i klávesista Emil Viklický a saxofonista Rudolf Ticháček, zamířil jednoznačně do jazzrockové oblasti. Kapela natočila ještě jedno LP – Piknik (1978, např. Jarní rovnodennost – Spring Equinox, Mobilis In Mobili, Piknik) a rozešla se.“[14]

 

Přehled dalších aktivit Luboše Andršta

V posledních letech působil Luboš Andršt v hudebních uskupeních: Luboš Andršt Group, Luboš Andršt Blues Band, Framus Five, trio – Prokop, Andršt, Hrubý – Unplugged. V minulosti spolupracoval i s řadou zahraničních hudebních hvězd, mezi nimi kupříkladu s Paulem Jonesem, Danou Gillespie, Katie Webster, Dani Robinsonem, Nabuo Yogi či výše zmíněným B.B. Kingem. O jeho zahraničních úspěších zmíňme, že účinkoval například v Polsku, Německu, Francii, Finsku, Turecku, Lucembursku, v Rusku, na Kubě, v Alžírsku, Japonsku, v USA, v Hong-Kongu… 9. června 2013 vystoupil Luboš Andršt v akustickém triu s M. Prokopem a J. Hrubým v USA na Chicago Blues Festivalu v Grant Parku na Pepsi Front Porch Stage, kde si společně také zahráli s americkým kytaristou Johny Primerem, který do roku 1983 hrál s legendárním bluesmanem Muddy Wattersem.     Luboš Andršt zastával také mnoho důležitých pozic, mezi nimi: Byl členem výboru OSA[15] (1994 – 1997), předsedou komise pro otázky tvorby (1992 – 1994) nebo předsedou výboru (dozorčí rady) OSA (1997 – 2002).

Zajímavá je také jeho pedagogická činnost, jak uvádí o Luboši Andrštovi Český hudební slovník osob a institucí:

V letech 1993–98 vyučoval hru na jazzovou kytaru při kurzech na pražské konzervatoři, je stálým lektorem Letní jazzové dílny Karla Velebného a Kytarového kurzu na ostrově Hvar. Pro zájemce o hru na kytaru napsal v roce 1988 Supraphonem vydaný lexikon Jazz, rock, blues, který vyšel znovu v přepracované verzi v roce 1995 v nakladatelství Muzikus. Pro Českou televizi připravil vzdělávací cyklus Kytarová klinika 2000.“[16]

Luboš Andršt vydal na vyzvání Supraphonu i učebnici hry na kytaru, při jejímž psaní, jak říká, bylo pro něj coby samouka nejdůležitější dostudovat z literatury některé potřebné hudební termíny. Andršt se snažil sjednotit anglo-americkou terminologii s českou praxí, zaváděl množství nových pojmů, převzetých ze světových publikací.[17] O jejich významu pro českou a slovenskou jazzovou scénu hovoří Miroslav Zahradník.[18]

Krátko pred revolúciou, v roku 1988, vyšli vo vydavateľstve Supraphon rozsiahle, vyše 250 stranové skriptá Luboša Andršta pre gitaru Jazz Rock Blues, prvá publikácia takéhoto druhu u nás, určená pre jazzových, rockových alebo bluesových gitaristov. Andršt zhŕňa svoje cenné poznatky získané praxou i vlastným umeleckým objavovaním do logického celku a napomáha tak obdivovateľom najpopulárnejšieho nástroja hľadať vlastnú výrazovú cestu. V knihe sa podrobne venuje prstokladom stupníc, stavbe akordov a ich gitarovým hmatom a bežným akordickým spojom. Rovnako venuje značný priestor tonálnej i modálnej harmónii, harmónii blues, ale i gitarovým technikám, použitiu stupníc a patternov v improvizácii, prikladá aj transkripcie vlastných skladieb. Zaoberá sa zvukovou aparatúrou, gitarovými efektami, píše o skúsenostiach zo štúdiovej a pódiovej práce.“[19]

Ke zmíněné publikaci pak je potřeba přičíst ještě dva svazky kompletního teoretického díla[20]

Jazz, rock, blues (volume II), Akordy na kytaře, (2001), Jazz, rock, blues (volume III), Stupnice a rozklady akordů na kytaře (2007).   

Zemřel po dlouhé a těžké nemoci 20. prosince 2021 v Praze. Jeho práce, význam jako kytaristy, pedagoga a teoretika zůstává nedoceněný a není komplexně zhodnocen.

 

 

 

 

 

1 Fusion, spojení, v hudební terminologii se jedná většinou o spojení více žánrů, v tomto případě spojení jazzu a rocku. Jazz-rock fusion, in: Mark C. Gridley: Jazz Styles. History and Analysis. New Jersey: Prentice Hall, 1997, s. 324.

2 Yvetta Kajanová, ‘World Music, Flamenco, Klezmer and Traditional Folk Music’, in Musicologica Brunensia, no. 2 (2020): 25-40; Yvetta Kajanová, ‘Crossing borders between traditions and a global approach to music culture in Central Europe as exemplified by klezmer and flamenco’, in: International review of the aesthetics and sociology of music, roč. 51, č. 2 (2020), s. 247-257.

3 Kajanová v témhle smyslu zmíňuje Janu Koubkovou a Petra Lipu. Yvetta Kajanová, ‘Denotative components of jazz during the period of communism as exemplified in Czech and Slovak jazz’, in: Gertrud Pickhan and Rüdiger Ritter (eds.), Jazz behind the iron curtain. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2010, s. 65-81.

[4] Yvetta Kajanová: Teória rockovej hudby. Bratislava: UK, 2022, s. 182-183.

[5] Deska V Holomoci městě vyšla roku 2012 v reedici v Supraphonu.

[6] Luboš Andršt: Rozhovor: Energit, Melodie 7, 1977, 2.4.2016 [cit. 2016-04-02] http://www.lubosandrst.cz/cs/v-tisku/rozhovor-energit-melodie-7-1977.html

[7] Ibid.

[8] Luca Cerchiari, ‘Miles Davis – Od bebopu k hip hopu, päťdesiate roky’, in: Musicologica.eu, 1, 2016, http://www.musicologica.eu/miles-davis-od-bebopu-k-hip-hopu-patdesiate-roky/

[9] Luboš Andršt: Rozhovor: Energit, Melodie 7, 1977, ibid.

[10] Yvetta Kajanová: Teória rockovej hudby. Bratislava: UK, 2022, s. 184-185;

Jan Blüml: Progresivní rock. Světová a československá scéna ve vybraných reflexích. Olomouc: Togga-UP, 2017, s. 26, 227.

[11] Yvetta Kajanová, ‘The Value of the Traditional and the Progressive in Jazz Development,’ in: Musicologica.eu, 1, 2014, http://www.musicologica.eu/hodnota-tradicneho-a-progresivneho-v-jazzovom-vyvoji-2/?lang=en

[12] Play back: Umělec udělá nahrávku, kterou posléze pustí a sám k ní nahraje další stopu. Tímto procesem se dají stopy vrstvit na sebe a tak jeden umělec dokáže nahrát několik nástrojových partů hrajících souběžně.

[13] Luboš Andršt: Podrobná biografie, lubosandrst.cz, 3.4.2016 [cit. 2016-04-03]. http://www.lubosandrst.cz/cs/biografie/podrobna-biografie.html

[14] Bigbít. Česká televize: Představitelé jazz rocku a fusion music, 3.4.2016 [cit. 2016-04-03].http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/vyhledavani/andr%C5%A1t/clanky/65-predstavitele-jazz-rocku-a-fusion-music/

[15] OSA = Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním.

[16] Luboš Andršt, Český hudební slovník osob a institucí, 3.4.2016 [cit. 2016-04-03] http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=1000509

[17] Luboš Andršt: Jazz, rock, blues, Organizace hudebního materiálu. Praha: Muzikus, 1995.

[18] Miroslav Zahradník: ‘Jazz Harmony from the Perspective of the Most Important Czech, Slovakian and International Theorists’, in: Jan Blüml / Yvetta Kajanová / Rüdiger Ritter (eds.)  Popular Music in Communist and Post-Communist Europe,  Jazz under state socialism vol. VI, Berlin: Peter Lang, 2019, s. 333, 337.

[19] Miroslav Zahradník: Tradičné a progresívne harmonické postupy v súčasnom jazze. Bratislava: FiFUK, 2018, s. 24.

[20] Luboš Andršt: Jazz, rock, blues (volume II). Akordy na kytaře. Praha: Muzikus, 2001.

Luboš Andršt: Jazz, rock, blues (volume III). Stupnice a rozklady akordů na kytaře. Praha: Muzikus, 2007.   

Bibliografia:

Andršt, Luboš: Kytarajazz, rock, blues: skripta pro začínající i pokročilé kytaristy. Prague: Supraphon, 1988.

Andršt, Luboš, in: Český hudební slovník osob a institucí. 3.4.2016 [cit. 2016-04-03] http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=1000509

Andršt, Luboš: Jazz, rock, blues (volume II), Akordy na kytaře. Praha: Muzikus, 2001.

Andršt, Luboš: Jazz, rock, blues (volume III), Stupnice a rozklady akordů na kytaře. Praha: Muzikus, 2007.

Andršt, Luboš: Jazz, rock, blues I, Organizace hudebního materiálu. Praha: Muzikus, 1995.

Luboš Andršt, Podrobná biografie. [online], Lubosandrst.cz, 3.4.2016 [cit. 2016-04-03], http://www.lubosandrst.cz/cs/biografie/podrobna-biografie.html

Bigbít. Česká televize,  9.1.2016 [cit. 2016-0109].  http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/

Bigbít. Česká televize: Představitelé jazz rocku a fusion music, 3.4.2016 [cit. 2016-04-03] http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/vyhledavani/andr%C5%A1t/clanky/65-predstavitele-jazz-rocku-a-fusion-music/

Blüml, Jan: Progresivní rock. Světová a československá scéna ve vybraných reflexích. Olomouc: Togga-UP, 2017.

Cerchiari, Luca: ‘Miles Davis – Od bebopu k hip hopu, päťdesiate roky’, in: Musicologica.eu, 1, 2016, http://www.musicologica.eu/miles-davis-od-bebopu-k-hip-hopu-patdesiate-roky/

Gridley, Mark C.: Jazz Styles. History and Analysis. New Jersey: Prentice Hall, 1997.

Kajanová, Yvetta, ‘World Music, Flamenco, Klezmer and Traditional Folk Music’, in: Musicologica Brunensia, no. 2 (2020): 25-40;

Kajanová, Yvetta, ‘Crossing borders between traditions and a global approach to music culture in Central Europe as exemplified by klezmer and flamenco’, in: International review of the aesthetics and sociology of music, roč. 51, č. 2 (2020), s. 247-257.

Kajanová, Yvetta: ‘Denotative components of jazz during the period of communism as exemplified in Czech and Slovak jazz’, In: Gertrud Pickhan and Rüdiger Ritter (eds.), Jazz behind the iron curtain. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2010, s. 65-81.

Kajanová, Yvetta: Teória rockovej hudby. UK, Bratislava: 2022.

Konrád, Ondřej: ‘Luboš Andršt: Rozhovor: Energit’, Melodie 7, 1977,  2.4.2016 [cit. 2016-04-02], http://www.lubosandrst.cz/cs/v-tisku/rozhovor-energit-melodie-7-1977.html

Sladký, Aleš: Osobné interview Aleša Sladkého s Lubošem Andrštem, Praha 24.3. 2016.

Zahradník, Miroslav: ‘Jazz Harmony from the Perspective of the Most Important Czech, Slovakian and International Theorists’, in: Jan Blüml / Yvetta Kajanová / Rüdiger Ritter (eds.)  Popular Music in Communist and Post-Communist Europe,  Jazz under state socialism, vol. VI, Berlin: Peter Lang, 2019,  s. 331-342.

Zahradník, Miroslav: Tradičné a progresívne harmonické postupy v súčasnom jazze. Bratislava: UK, 2018.